Vzpomínka

Popis cesty: Adršpach, Stožárová věž: Vzpomínka VIIIa, Petr Mocek a Igor Koller a Stanislav Lukavský, J. Rymeš, 21.8.1977. V levé části údolní stěny vydatným stavěním k visuté spáře a tou k 1. kruhu. Vpravo soustavou trhlin a spár ke 2. kruhu. Spárou a komínem na velký balkon. Vpravo žlábkem a stěnou na předvrchol, z přepadu stavěním na vrchol.

Ten den lezu nejprve s Abu a Ferem Visutou spáru VIIb na Slaninovu věž. Vydatně stavíme ve třech (při prvovýstupu v roce 1960 jich bylo 6…), spára totiž v souladu se svým názvem začíná až kus nad zemí. Smyčka ve 4m, pak sice dalších 13metrů nic, ale ze spáry se přece nedá vypadnout, že. Žába, pěst, širočina na klíč a když se 15m nad zemí zaleze do bezpečného soukacího komínku, najednou je člověk na oblém balkonku a už aby zase něco vymýšlel, třeba jak udělat bezpečný štand a přežít, anžto sem potřebuje dobrat spolulezce a opět postavit, tentokrát do luxusního sypáku a komu by se to chtělo dělat jen tak nasladko (bez zajištění). Dobírám Abuho, stavíme, Fero mne jistí ze země. Sype to jako blázen, nohy na tření, pěkně to pod nima křoupe, do toho trochu lišeje, no nádhera.

Hned potom jdeme na věž Hroche, cesta Pata-Špica sice není v průvodci, ale název napoví, že kdo rád šoupání širočinového charakteru, může zavítat. Tahá Abu, aby měl také nějaké zásluhy, ke kruhu lehké, pak je to trochu špinavé, jak by řekl klasik: "Hodí se zelené manšestráky a mikina, člověk si pak nepřipadne tak špinavý."

Jejda to už je hodin. Slaňujeme a utíkáme k hospodě Lesní zátiší u vstupu do skal, kde má každou chvíli začít bezva divadlo. Sasíci, Jony a kumpáni už čekají, na smluvený sraz pod Stožárovou věží přicházíme akorát včas. Ještě přebrodit ledový potok a jde se na věc. Vydatné stavění, kdo neviděl, nepochopí. Živá čtyřpatrová pyramida, spodní etáž tvoří naši východoněmečtí přátelé. Stoje na mých ramenou by měl Jony dosáhnout do dlouhého chytu (spáry). Nevíme, kde udělali soudruzi z NDR chybu, ale pyramida se začíná kývat dříve než je žádoucí. Jony mi stojí na hlavě, ale pořád to nějak nestačí, Sasíci se chvějí, Alešák se také chvěje, všichni se chvějeme, karabiny romanticky cinkají. Pavlína se nechvěje, ani nemusí, sedí totiž na protější věži a fotí.

Jonymu nezbývá než udělat těžký krok za blbý spoďák s nohou na tření a jen co sáhne do spáry a začne tam montovat smyčku, pyramida se kvapně rozpadá. Není cesta zpět. Už se nikdo nechvěje, teď leda Jony. Žabkou elegantně k cinkátku, tam fixnout druhé lano pro zbylé členy mančaftu, kteří to podle pravidel mohou legitimně oprasit šplhem bez přírazu.

Následuje klíčový traverz v hodně oblé a ještě více usolující římse a pak trhlinami a spárami s občasnou smyčkou mírně vpravo asi 25m k 2. kruhu. U něho mne Jony dobírá, Pavlína stále fotí a Sasíci odchází na sběr hub, protože se jim zdá cesta moc těžká a navíc houby zrovna rostou.

Od 2. kruhu na mne čeká asi 10 metrů širočinou, zakládám jednu smyčku, aby to bylo bezpečné a jeden XXXL asi dvoukilogramový kinderkopf, abych se s ním nemusel vláčet. Pak několik metrů překonávám hrabáním chytů ve ztvrdlé hlíně a u stromu na velkém balkoně dobírám Jonyho a pak i ostatní. Od vrcholu nás dělí už jen kousek lesem, krátký kolmý žlábek a jedno stavění z přepadu.

Postupně dolézají i ostatní, Abu s Ferem nechali ve výčepu natočit do PETky pivo a vynesli ho nahoru, střídavě sosáme zlatavý mok a zapisujeme se do literatury faktu. Máme-li první opakování cesty se nedozvíme, vrcholová kniha sice o jakémkoli předchozím přelezu mlčí, ale bohužel není původní.

Co dodat? Autoři jsou známé firmy, navíc jim to v době prváče lezlo, takže je fajn, že v Ádru vznikla kopa odvážných dobrodružných cest, lahůdek pro fajnšmekry, na které se nemusí stát fronta jak na karabiny z DDR.

Večeře pro dva v penzionu Javor: 890Kč.
Značkové manšestráky do spár: 2490Kč.
Pěkná Vzpomínka: K nezaplacení.