Pískařský trojlístek

5.7.2014

Taškařic kombinující lezení s cyklistikou je celá řada — Paradajs kros, Jarosláva, Chřibský hnědák a bůhví kolik toho ještě existuje. Před pár lety mě napadl takový bláznivý podnik, který jsem jen tak nechával uzrát a čekal na toho správného kumpána pro podobné chobotiny. Prostá to myšlenka — za jeden den vylézt dominanty tří hlavních pískovcových oblastí — tedy Českosaského Švýcarska, Českého ráje a Polické pánve — a objet to celé na kole. Sámo se nenechal příliš dlouho přemlouvat, a tak bylo jen otázkou času, kdy vyrazíme na zteč.

Ostrovský squat, sobota 5. 7. 2014, 5:30 letního času. Sámův budík nás přísně vytahuje ze spacáků, po dvou lezeckých dnech v Sasku a včerejších 60 kilometrech kolmo coby dopravy do Rathenu se podepsalo na našem stavu. Nicméně, počasí na kloudné lezení nevypadá a hlavně máme šoféra pro teleport auta do Ádru. Všecko lícuje, zbývá jen nevyměknout a vyrazit. Prázdná zadní duše mého pekelného stroje sice ještě kapke pozdrží odjezd, ale za pár minut můžeme všichni tři vyrazit přes čáru směrem k první věži, kterou není nic jiného, než starý dobrý Falkenstein. Ano, jedeme ve třech, přibrali jsme totiž KOKON! Do kokonu jsme smotali 60 metrů lana a Sámo se s ním brzy skamarádil a vzorně a láskyplně jej vozil na ocásku coby liška Budulínka. Projíždíme Königstein a Bad Schandau a už jsme na parkovišti pod Falkem. Rychle vzít jen to nejnutnější a hybaj do gury. Výlet Schusterwegem pěkně nalehko s lanem na zádech nám nezabral moc času, a tak po čtyřech slaněních jsme dole s první dominantou v kapse. Kolem deváté sedáme na kolo a šlapeme směr Hrubice.

Našim druhým cílem má být Kapelník. Podél Labe do Hřenska je to pohoda, ale stoupání do vesnice Růžová nám docela zvedá kufr, a vůbec, celá trasa do České lípy se docela nepříjemně vlní. Dosavadní drobné přepršky střídá docela regulérní chcanec, který nám zpestřuje cestu Mimoní i Ralskem. Radost nám docela kalí představa totálně prochcané Hrubice. Víska s názvem Bílá Hlína však pobaví víc než dost a největším překvapením je slunko v Mnichově Hradišti a suché silnice. Do Skaláku jedeme zadem od Kacanov a po rychlé polívce u arboreta stojíme ve 14:45 pod normálkou na Kápla. Sámo ještě nemá odškrtlý tento ošlapaný skvost a je tedy nominován na první konec. Po dvou štandech jsme nahoře a naše oči míří východně k Adršpachu. Tenhle úsek oba důvěrně známe, ale půjde to tak dobře i teď, se 130 kilometry v nohách?

Stoupání na Žlábek se docela táhne, v Lomnici nás hlad žene do obchodu pro nějakou mňamku a vodu, ale pak to krásně frčí. Pravidelně se střídáme jak mazáci, blížíme se k Trutnovu, už je to docela úmorná pakárna. Serpentiny z Chvalče klepou na dveře, a ačkoli Sámo sliboval, že už nejsou tak hrozné, shodli jsme se nahoře na tom, že jako 220. kilometry to není úplně ten pravý ořech. Kolem osmé večerní sjíždíme do Ádru, kde posledním úkolem je odolat cinkajícím půllitrům, netečně projet kolem Tošováka a Peňáka, vyhnout se všem známým ksichtům, a jakoukoli cestou zdolat dominantu poslední — Milence. Kola necháváme u vstupu a v docela opotřebovaném stavu se suneme pod adršpašské sexuální partnery. 20:45 s čelovkama v kapsách nastupujeme do Fichtle. Pamatuji si, že nástupový hlemz a traverzík od prvního kolečka byl docela nepříjemný, ale asi už jsem se od té doby protáhl spoustou jiných prvotřídních kekelů, jelikož se dneska docela rychle posouvám vpřed (hlavně už se vidím v hospodě). Sámo našel v druhé délce pěknou nábližku, a tak třetí délkou dolézám až na vrchol. Sámo je za chvilku u mě. Adršpašské pařáty se dotřetice zaklesnou do sebe, akce se vydařila. Už jen proslanit Leteckou a jsme na zemi. Je deset večer. Koupačka v pískovně spíše smrdí infarktem než příjemným osvěžením, ale pak už jen naposled nasednout na kolo a šupito do Tošovky. Partyja v hospodě trochu nechápavě kroutí hlavou při našem vyprávění, někteří nám to zřejmě nevěří ještě dnes.

Rovnice na závěr: 230km na kole + 300 lezeckých metrů v cestách od III do VII = 15 a půl hodiny zábavy.

„Nic není nemožné, když se denně na něco těšíte...“

P. S.: Docentka na interně: „Proč tyto nádorové buňky nerostou na bohatých kultivačních médiích? Co ony totiž chtějí?“ Tatuš: „Chtějí trpět?“ Doc.: „Né, buňky nechtějí trpět, to někteří lidi chtějí trpět, ti, co to v hlavě nemají v pořádku!“ Takže asi tak.