Grand Capucin 2003

S Jonym se nám podařilo přifařit se do auta k Martinovi, a tak jsme se konečně dostali do Alp nedaleko Mont Blancu. Kluci jeli na Grand Combin, takže si kvůli nám museli kus zajet. Ale co by pro nás neudělali :-). V sobotu kolem poledne už jsme byli v Courmayeru pod lanovkou. Vyházeli jsme naše švestky z auta, nabalili do „bágliků“, rozloučili se s klukama a vyrazili. Kluci zpátky pod Combin, a my v rámci úsporných opatření po svých do mezistanice lanovky asi o kilák a něco výš. Bylo vedro jako sviňa. Jony měl skelety, takže si užíval a já jsem si pro změnu v pohorkách vyrobil puchýř velikosti mexického dolaru, a pak jsem se celý týden modlil, aby mě neprasknul a nezpůsobil potopu v lezečce. Druhou půlku už jsme si radši zaplatili. Vyjeli jsme na Rifugio Torino a dál už zase po svých po ledovci pod náš hlavní cíl – Grand Capucin.

Stanovali tu už Frantíci, a taky Slováci. Postavili jsme „base kemp“ a pozorovali hemžení na Capucinoj. Protože byla sobota odpoledne, tak tu bylo celkem živo. My jsme hlavně chtěli vědět, kudy se sestupuje. Měli jsme sice info z průvodce, ale vždycky je lepší to omrknout. Jenže jsme zjistili, že sestupových variant je několik. Plni plánů a očekávání jsme večer usínali. Ráno chceme jít Švýcarskou cestu.

Neděle: - ráno kolem půl šestý vstáváme, vaříme, ale je dost kosa, takže moc nepospícháme. Jak vysvitne slunko už to jde a my už dupeme k nástupu spolu s hordou tak dvaceti lidí, kteří se pomalu trousí po ledovci od lanovky. No ale celkem se nám zadařilo nastoupit jako druzí. Švýcarská cesta se nastupuje z kuloáru mezi Capucinem a Tridentem, ale vzhledem k oteplování matičky Země je tu asi desetimetrový zlom :-(, takže k vlastnímu nástupu je třeba odlézt tak pět délek rozbitou skálou podél kuloáru. No a pak už jsme konečně v cestě. Dokonce jsme předehnali první dvojku, takže jsme v čele. Cesta je celkem pěkná, ale trochu mě nepříjemně překvapilo, že bájná žula místy docela klouže. Ale asi je to tím, že je to nejlehčí a nejlezenější cesta na Capucina, takže je prostě olezená.

První těžší délku Jony dává celkem v klidu, já za ním funím. Pak zase je takový lehčí zářez k polici, odtud soustavou spár a komínků vzhůru ke klíčovým délkám. První těžší délka je psaná asi za šest, ale je to taková nepříjemná trhlinka. No a pak následuje klíčová délka. Je psaná čistě za VII nebo VI+A0. Jony zkouší čistě, usmekne mu noha a odsedne. Sprostě zakleje, že se na to může vy.... a že to vyhákuje. Já jsem jen rád. Aspoň můžu taky :-). Pak je ještě kousek nepříjemný, ale je tam dost skob a taky fix, takže to jde. No a pak už je to lehčí na vršek asi dvě nebo tři délky. Nahoře jsme asi kolem třetí, či půl čtvrtý.

V průvodci je cesta psaná 6 až 8 hodin a 300 metrů lezení. My jsme to dali asi za devět, s tím že jsme museli dole traversovat podél žlabu, kterým to tenhle rok prostě nešlo. Stačí mít vklíněnce a frendy, skob je dostatek. Sestup slaněním zhruba dvě hodiny.

Pondělí: - je hnusně, padá déšť se sněhem, tak se celý den valíme ve stanu a odpočíváme. Mě to ani moc nevadí. Aspoň si trochu odpočinu.

Úterý: - předpověď nebyla nic moc, takže jsme ani neměli žádný vážný plány. Přesto jsme ráno pokusně vstali. Ale bylo zataženo, tak jsme zase zalehli. Nakonec se to kolem devátý roztrhalo a udělalo se nádherný azúro. Tak jsme se tak poflakovali kolem stanu a udělali si kratší výšlap po ledovci.

Středa: - předpověď byla dobrá a taky vyšla, takže dle plánu razíme na Le Chandelle cestu South Face od Bonatiho. Nastupuje se pro změnu z kuloáru. Nad námi už je grupa nějakých Frantíků, kteří jdou sice na Le Trident což je vedle, jenže se nastupuje stejným kuloárem. Dokonce se jim povedlo shodit docela šutr, ale netrefili. Le Chandelle je na zdejší poměry taková menší věžička – necelých 200 metrů. Dle nákresu šest délek. Z toho dvě za VII. První délku jdu já. Další je sedmičková, ta je Jonyho. Pěkný koutek s prstovou trhlinkou. Pak jdu zase já, pak Jony další délku která je za V, ale nevím, pětka vypadá trochu jinak. Tohle bylo docela lezení. Pak jdu krátký travers. A pak už následuje další VII. Tenká šupina na sokola tak patnáct metrů. Jony tam narval pár vklíněnců, a pak ještě docela prekérní výlez přes hranku do stěnky na další štand. Pak následuje ještě pěkná širočina a kousek dvojspárou na vršek. Slaňuje se zpátky k nástupu.

Průvodce udává čas 6 až 8 hodin. Tak nějak jsme se do toho trefili. Skob je tam dostatek, stačí mít s sebou vklíněnce a frendy.

Čtvrtek: - opět hnusně takže můžeme odpočívat, vařit a válet se a připravovat se na hlavní cíl akce, který máme naplánovaný na zítra pokud bude OK počasí. Je to poslední šance. V sobotu odjíždíme.

Pátek: - je pěkně a tak musíme vstávat do mrazivého, ale jasného rána. Dnešní plán je Directe des Capucins na Grand Capucina. Je to asi jedna z nejdelších cest na Capucina, dle průvodce 450 metrů. Jedná se o linii spár, koutů a zářezů. Asi dvě nebo tři délky jsou společné s Bonatim a dolézá se i na stejnou polici, ale pak se jde doprava do severovýchodní stěny.

Do stěny nastupujeme s východem slunce. Opět trochu problém s nástupem, protože se nastupuje z kuloáru na druhé straně Capucina kudy to nejde, takže dvě délky traversujeme, než se dostaneme do vlastní cesty. A pak už valíme nahoru. Dle dohody to celé táhne Jony. Prvních pár délek je většinou tak VI a VI+. Když lezeme asi druhou délku, tak se za námi objevuje dvojka Španělů, kteří sice chtějí lézt Bonatiho, ale jdou spodek přímo. Jony vysílá jasný signál ať se drží pěkně kousek za náma, když asi ve třetí délce doleze na další štand a zahodí zánovní karabinu, kterou trefí ke mě právě dolézajího Pedra či jak se jmenoval do ramena. Na oplátka Španělé valí těsně za mnou a jednou se dokonce španělský prvolezec zkouší vecpat mezi mě a Jonyho, leč neúspěsně. Po pár délkách pochopí, že na nás nemají :-), a smiřují se s tím, že jsou prostě druhá dvojka. První klíčová délka je za VII+. Je to takový koutek s prstovou trhlinkou, kde jsou chyty jen občas. Pak se valí stále kouty a zářezy, přes převisy a tak. Za odměnu, jak se k nám kluci ze Španěl chovali, je posílám (neúmyslně) do Bonatiho traversem o jednu délku dříve než se mělo, což zjišťuji až na dalším štandu, kde je taky vyskobovaný travers. Pedro pár metrů ode mě koulí očima ve vylitý spárce a dovolá se (španělsky) boží pomoci. Ale je to pašák a dal to asi se dvěma odsedy do frenda. My valíme nahoru. Jedna délka za VII a pak už jsme pod klíčovou délkou. Stropový převis v koutě, který protíná solidní širočina, tak na frend velikosti 8 či 9. Dle průvodce VIII-. Naštěstí je tam usazen napříč mamutí hexentr, jinak by to bylo dost na morál. Jony bere převis na spoďáka a dává to v kuse, já si musím asi dvakrát sednout. Jsme na polici. Teď dle nákresu asi tři délky, maximálně VI+ a jedna z nich za V/A1 nahoru. Realita je trochu jiná. Dostáváme se do severovýchodní stěny a podmínky se celkem mění. Možná i trochu bloudíme. Všude kolem jsou sem tam nějaké bludné skoby. Taky se citelně ochladilo, Jony musí dokonce expreskou omlacovat sníh a led z chytů a stupů. Naštěstí máme sebou jeden kladivocepín, takže když dojde na kout plný zledovatělého sněhu, tak v něm může vysekávat stupy, aby se v lezečkách nevyřepil. Pak ještě překonat převis pomocí jediné rezaté viklající se skoby, a jsme v lehčím. Na vršek je to pak ještě asi dvě lehčí délky. Je tak kolem šestý večer. Lezli jsme to asi 11 hodin. Sestup už naštěstí známe.

I tuhle cestu jsme zvládli jen s vklíněnci a frendy, ale ne všechny skoby byli tutovky. Nákres v průvodci sedí až po polici. Pak je dost obecný. Místo asi tří délek je to pak ještě asi šest. Průvodce udává čas 10 hodin, což jsme o hodinu přetáhli, ale vzhledem k podmínkám je to dle mě v normě.

Sobota: - na pohodu vstáváme. Je mlha a nic moc, i když chvílemi se to protrhne. Balíme po týdnu věci a suneme se radši navázaní po ledovci k lanovce. Sjedeme do mezistanice a pak musíme ještě pěšky dolů. Večer dovalí kluci a přes noc jedeme domů.