Val Masino — Val Porcellizzo

Úterý 9.srpna, 5:00 ráno – po dlouhém plánování, shánění matroše, parťáků a balení konečně zvoní budík. Rychlá snídaně a už Nelku a mě ochotný táta odváží na vlak v Trutnově, kde na nás čeká Pitel. Zjišťujeme, že oproti němu se nám povedlo výborně zabalit, protože krom velikého batohu a malého batůžku má ještě velikou cestovní tašku s jídlem a stan v ruce. Vlakem se před jedenáctou dostáváme do Plzně, kde nás již čeká Michal s limuzínou značky Škoda Octavia, nakládáme kufr a hurá vstříc dobrodružství :-) Přes Rozvadov, München, Innsbruck a Bernina pas se dostáváme do Itálie a po lehkém boji se samoobslužnou benzinkou uhýbáme ostře směrem do hor. Malinká silnička nás sevřeným údolím dovede na svůj konec, kde rychle usínáme, neb nás zítra čeká vynáška.

Po chladné noci a krátké snídani vše pečlivě rovnáme do batůžků. Ve výsledku máme s Nelkou dohromady 55 kg věcí. To vychází po vydělení dvěma na 20 pro ni a 35 pro mě. Klukům se daří sbalit na cca 35 kg každému :-) Nahazujem bobánky a vyrážíme směr Rif. Gianetti – čeká nás 1400 výškových metrů. Jelikož mě maminka učila, že sprostě se nemluví, radši nebudu cestu nahoru líčit příliš detailně ;-) Jen vyzdvihnu krásné vodopády a úžasný pohled ve chvíli, kdy se objeví hlavní hřeben. Dále ještě z..... prudkej kopec, pos........ boule, kde za každou čeká dalších padesát a zku............. bobánka na zádech. Nakonec k večeru stavíme stany asi 300 výškových metrů pod chatou, protože rovných míst není zrovna mnoho a nevíme, jak se na nás budou u chaty tvářit.

První den lezení vstáváme do krásného mrazivého rána (4 stupně pod nulou), napoprvé trvá balení do stěny déle, proto vyrážíme už za krásného tepla směrem k zubu Dente della Vecchia (2913 m.n.m.). Včerejší vynáška je sakra cítit, proto nastupujeme z jižního předskalí až kolem poledne. Nás čeká cesta Nella Vecchia Fatoria (110m, 4 délky, 4a-5c-5a/b-6a). Průvodce píše, že v cestě jsou jen ojedinělé skoby, což znamená, že potkat nýt jinde než na štandu je svátek, a i v rajbasových plotnách za 5c je třeba zakládat do sebemenších trhlin. Pro začátek jsme si vybrali krásnou cestu, která nás naučila věřit místní žule, na které drží lezečky skoro dokonale:-) Zjišťujeme i své možnosti, které se pohybují kolem 5c a 6a už je pro nás celkem problém. Cestou dolů se ptám na chatě na počasí a opatrně i na to, jak tolerují spaní ve stanu. Velmi se diví, že spíme tak nízko a ukazují nám plácek asi 150m za chatou, kde si prý můžeme být jak dlouho chceme.

V pátek se nám už daří vyrazit kolem sedmé hodiny, takže kolem deváté nastupujeme opět na Dente della Vecchia, tentokrát ale do jeho východní stěny. Máme vybraný Polident (270m, 7 délek, 5b-5c+-4a-5b-5c+-6a-5c+) a Carmageddon (270m, 7 délek, 5c+-3b-4a-3a-5c+-5c+-5b). Nakonec na nás vychází Carmageddom, o kterém průvodce tvrdí, že je zajištěný nýty a že je třeba vlastním jen doplnit. Realita je taková, že nýty jsou opravdu jen v těžkých místech, kde nejde založit. Hned první délka je výživná, ale krásná. Následující lehký, ale velmi nepříjemný úsek spojuji do dvou délek, a po krátké svačině se pouštím do klíčových spár, které se výše naklání do převisu. Po dvaceti metrech krásného, ale poměrně těžkého spárového lezení vybojuji nýt a po detailním průzkumu zjišťuji, že budu muset využít utikacích smyc, které v něm jsou, protože převis nějak ne a ne pustit.

Ještě ten den večer balíme stany a stěhujeme se o 300 výškových metrů výše, na plácek kousek za chatou. Spíme tedy ve výšce 2600 m.n.m. ve společnosti asi tří stádeček ovcí, před kterými musíme především odpadky uklízet do stanů.

Na sobotu hlásí ošklivo, proto se rozhodujeme pro odpočinek. Předpověď se však neplní, proto jdeme alespoň na Punta Enrichetta, kde je několik vynýtovaných cest, které jsou kolem 100m dlouhé a vedou úžasnými rajbasy. Nelka si chce užít své první setkání se sportovně odjištěnými cestami, proto natahuje cestu Pippo Story (90m, 3 délky, 3a-5b-4a). Krásně si zde spravíme morál a odpočineme si. Když o pár dní později vidíme v plotnách za 5c+ spokojeně pobíhat kamzíky, připadáme si jako žabaři :-)

V neděli nakonec potřebujeme úplný oddech, proto odpočíváme, čerpáme energii a konečně trochu jíme. V noci na pondělí se přižene celkem luxusní bouřka, která otestuje náš stan pěknou sprchou kroupů, ale my vše vydržíme a proto můžeme kolem pondělního poledne s klukama vyrazit do údolí, doplnit jídlo. Nelka si užívá své privilegium něžné to dívky ;-) a hlídá stany. Při vynášce jídla zjišťujeme, že čas 3,5 hodiny, který na cestu k chatě píšou na ukazatelích, se opravdu dá s rezervou stihnout, pokud člověk nemá na zádech třicetikylového bobánka.

Je tu úterý s dobrou předpovědí počasí, takže je pomalu čas vyrazit na větší výstup. Kluci se pouštějí do západní stěny Punta Angela a my s Nelkou vyrážíme na Punta Sertori, Marimontiho cestou (450m, 15 délek, 4c).V pět hodin zvoní budík a po půl osmé dorážíme společně s německou dvojkou pod nástupový komín. Helmuti se chystají z vrcholu pokračovat na Badile, proto je pouštíme první. Nastupujeme tedy po osmé s nadějí, že nám budou hledat cestu. V převisku mokrého komína musím sundat batoh a od druhé délky lezeme zcela sami. Po rozmasírování omrzlých nohou se pouštíme do třetí délky, ve které okamžitě ztrácím cestu, a proto lezu kudy to pustí a tahám vždy celou délku lana tak na dvě jištění v asi trojkovém terénu. Po pěti délkách konečně potkávám starou skobu a dostáváme se na hřeben do správné cesty. Následuje rychlá sváča a už se pouštíme do první délky za 4b. Lezení není těžké, ale s batohem a bez kloudného jištění to alespoň mě celkem stačí. Po asi 30m ve vyšlapané pěšině pokračujeme dalšími délkami za 4b; lámavý komín mě dovádí ke krásné stěnce vedoucí na ostrou hranu věže, kde se člověk ocitá v úžasné expozici a kvůli nejistému jištění váží každý krok. K vrcholu nám už chybí jen 5 délek (3b,3c,4b,4c), ale začíná přituhovat, a to nejen teplotně. 4b ve spodní části se nerovná 4b v horní části, a proto se začíná celkem hezky lézt. Dvoudélková rampa nás dovede pod kout za 4b, ve kterém je lezní celkem nepříjemné a jištění celkem špatné. Vše však zvládáme a od vrcholu nás už dělí jen poslední, nejtěžší délka. Bouldřík kolem nýtu mi přijde na 4c celkem poctivý a dále pokračuje velmi nepříjemná stěnka, ve které se člověk nepřipadá vůbec jistě a nejištěný odlez asi 15 metrů od nýtu nad plošinkou unavenému tělu s napjatými nervy na klidu nepřidá. Ale po dalších asi dvaceti metrech strachu konečně dolézám k Sextenské Madoně, která stráží vrchol.

Pohled na sever bere dech. Kolmá stěna na ledovec a severní stěna vedlejšího Badile je vážně více než impozantní. Po sváče a pár krásných fotkách se chystáme slanit do mlhy. Krom posledního slanění, kde nakonec objevíme jen starou skobu a smyčku, všechny slaňovací štandy bez problému nacházíme, takže po dvou hodinách stojíme na ledovcem ohlazených plotnách a čeká nás už jen hodinový sestup ke stanu. Celkem 1,5h nástup + 8h lezení + 2h slanění + 1h sestup = překrásný den. Večer netrpělivě vyhlížíme čelovky směrem od P. Angela, protože kluci se stále nevrací, ale kolem půl jedenácté už slyšíme povědomé hlasy a můžeme jít v klidu spát.

Ve středu odpočíváme a s Michalem kujeme pikle na západní stěnu Piz Badile. Něco mi říká, že ani to 5a tam nebude zadarmo. Nakonec padne rozhodnutí, že Nelku přenechám na čtvrtek Pitloj a s Michalem vyrazíme na cestu Merendi (350m, 10 délek, 5a-3a-4a-3a-3a-4a-5a-5a-4b). Průvodce píše, že veškeré jištění si musíme obstarat sami, včetně štandů, plus se prý hodí pár skob, proto s sebou bereme i kladiva a skoby.

Ve čtvrtek v pět hodin vstáváme, abychom kolem půl osmé byli pod stěnou. Chvíli hledáme nástup, ale nakonec se shodujeme na mokrém sokolíku, ke kterému vede asi 20m velmi strmého tvrdého firnu (teplota je kolem nuly). Mít mačky nebo alespoň kladivocepín, bylo by posekáno, ale takhle kladivem kopu stup po stupu a mám strach, abych se nesmeknul a nefrčel na nástupovou polici. Když se celý promáčený blížím ke skále, firn odtávající od skály se třese a duní, což příliš pocit jistoty nevzbuzuje. Konečně dosahuji sokolíku a štanduji ve dvou friendech a pěkně vybátý pouštím Michala dopředu.

U prvního jištění si sedá a přezouvá se do lezeček a metr po metru doslova bojuje mokrým sokolíkem dále. Jedno místo se hákne o starou smyčku, u skoby si nakonec musí odsednout. Po nepatrném pohybu se však ozývá lupnutí a skoba vyletí. (Po pozdějším přezkoumání asi skoba výroby samo domo). Naštěstí vše chytá vklíněnec o asi dva metry níže, proto se krom lehce odraženého pozadí nic nestalo. Bez prsáku by ale byl pád skoro určitě hlavou dolů. Po zvážení času, počasí a divného pocitu, který říká, že kopec není zajíc, se rozhodujeme pro slanění ze smyčky a návrat. Holt další zkušenost.

Na páteční den je naplánován společný výstup cestou Süd Kante na Dente della Vecchia a odpoledne sestup k autu. Cestu nemáme v průvodci, ale někde z webu si pamatuju, že se jedná o pětku, takže si to jdeme jen tak „vyběhnout.“ První délky za asi 3b se ujímá Nelka a bez problémů dolézá na štand. Hned v další délce zjišťuji, že o lehkou pětičku asi vážně nepůjde a za pár nýtů, které v cestě jsou, jsem vážně rád. Ve výsledku se vrchní tři délky pohybují kolem 5a/b a dobře si v nich zalezem.

Po sbalení věcí následuje snesení bobánků dolů, které opět z důvodu udržení slušeného jazyka nebudu příliš popisovat ;-)

Pizzu, kterou jsme si dole dali také popisovat nebudu, protože po deseti dnech jídla z ešusu by to opět vydalo na dalších několik stránek.

Vše dopadlo dobře a Expedice topičovy ženy byla vážně úspěšná. Mé velké díky patří Michalovi, za to, že vzal tak luxusní a spolehlivou limuzínu, našemu oddílu HO Excentric Trutnov, za půjčení matroše, ze stejného důvodu děkuji i čerstvému hrdému otci Jéžovi. Dále Jónymu za průvodce a taky mojí mamince za úžasnou vánočku k snídaním :-)

Na závěr malý testík: „Jak se na Ostravsku říká topičově ženě?“ :-)

Další fotky na:

• http://nosicek.rajce.idnes.cz/110908_Val_Porcellizzo/
• http://neluseneluska.rajce.idnes.cz/110809-20_Val_Porcellizzo/

Nadšený a pln zážitků a natěšený na další podobnou akci sepsal Tomáš