Nesthorn - V hřeben (D-, 3822 m.n.m.)

Máme 3:30 ráno a z vedlejšího stanu se ozývá Pitel, aby mě vzbudil, protože můj budík opět stávkuje. Jarda, se stávkujícím lýtkem, taky vstává, aby nám uvařil čaj a popřál hodně stěstí. Čeká nás 3822 m vysoký Nesthorn, resp. jeho východní hřeben ohodnocený stupněm D-, tedy asi III-IV ve skále a nějakých 70 stupňů v ledu, převýšení asi 1400 m. Počasí má být podle chataře z Oberaletschhütte dobré, tak se těšíme na krásný výstup na krásný kopec.

Blíží se půl pátá, proto nahazujeme rance na záda a vyrážíme sutí k postupně se zvedajícímu firnovému svahu vedoucímu k sutí pokrytým stupňům. Svítá a suť občas ujíždí pod nohama, ale celkem rychle se dostáváme k ledovci, nasazujeme mačky a poměrně strmě se dostáváme na ledové plató, kde se kvůli trhlinám už radši navazujeme. Když se nad horizontem objeví slunce, začíná se ledovec zvedat ke skalnímu výšvihu do sedla vysokého 3440 m.n.m.

Při překonávání okrajové trhliny se trochu zasekneme a ztratíme dost času, ale nakonec se vše zdaří a vyrážím hledat cestu skalní stěnou. Místi je krásná pevná žula, ale občas se člověk cítí jako v knihovně – chyty i stupy jsou vysunovací jako knížky a těžké pohorky sypou dolů jeden kámen za druhým. Po asi padesáti metrech potkávám smyčkou obhozený balvan, tak u něj dobírám a dále pokračuje Pitel. Užíváme si sluníčko, aniž bychom tušili jaká kosa nás ještě čeká. K zahřátí ještě poslouží nepříjemný komínek, kde pod pohorkama ujíždí suť, batoh táhne dolů a cepíny na něm se každou chvíli někde zaseknou.

Na konci třetí délky dolézám do sedla, kde se potkávám s vichrem ze strmé severní stěny, který nás bude provázet po zbytek cesty. Čeká nás 200 m po hřebeni, případně v severní stětě v úžasné expozici, ale co je to platné, když na skále je hromada čerstvého prašanu a chyty i stupy se sypou. Souběžným lezením, při kterém mi volné kameny několikrát pořádně zahrají na nervy, se dostáváme na místo, kde skalní hřeben přechází v ledovou stěnu, kterou tvoří vysutý ledovec se séraky, místy vysokými i 15 m.

Díky větru začíná být pořádná kosa, nasazujeme mačky, do rukou zbraně a hurá do osmi délek (každé minimálně 55m dlouhé) v ledu, který je pokrytý buď čerstvým sněhem, který nebudí příliš důvěru, nebo jakousi sněho-ledo-břečkou. Při levé straně kopírujeme pás séraků a expozije je úžasná. Jenom předpověď počasí úplně nevychází – je téměř zataženo oblačností v nějakých 3700 m, tekže viditelnost spíše nic než moc a vichr s námi pěkně cloumá. Poslední dvě délky musíme dávat pozor na zasněžené trhliny a oba už funíme jako lokomotiva. Vítr jenom sílí a vrchol pořád nikde. Pitel koukne přes další hranu a divně se na mě zašklebí. Když se na ni taky doškrábu, konečně vidím v mlze se schovávající vrcholový kříž.

Na vrcholu trávíme možná pět minut – stejně není nic vidět, fouká tolik, že se skoro neudržíme na nohou a taky už je šest hodin večer. Rychle alespoň kousek čokolády, protože od rána se stihla jenom jedna sušenka. Převazujeme se na krátko a děláme mezi sebou uzle, kdyby se někdo vypravil na návštěvu do trhliny.

Sestup vede nejprve západním hřebenem kde jsou převěje, v mlze dosti nepříjemné, a později je hřebínek ostrý a bez převějí, což ale při čerstvém sněhu a silném větru taky nevzbuzuje zrovna pocit bezpečí. Nakonec se ale přes skalnatou část hřebene dostáváme do sedílka Gredetschjoch. Na programu je teď přechod zasněžené pláně a věštění z prašanu, kde se pod ním asi skrývají trhliny. S rychlou sváčou se nám napoprvé daří najít správný ledopád (asi z pěti jediný schůdný) a už si to valíme strmým svahem dolů. Po přeskočení menší ukryté trhliny se na chvíli zastvuju, když se ze zadu ozve docela zoufalé houknutí – Pitel je po ramena v trhlině a koulí očima. Rychle zaseknu cepín do oka na laně, ale naštěstí se mu daří vylézt ven. Po troše motání se a ježdění po zadku přes zasněžené trhliny se dostáváme pod ledopád a čeká nás už „jenom“ hodina a kousek ťapání po ledovci a suťí.

Další den se při návštěvě chaty dozvídám, že Nesthorn není zrovna často chozený kopec a cesta, kterou jsme se na vrchol podívali se leze max dvakrát, většinou spíše jednou do roka. Chatař mi taky potvrzuje, že podmínky jsme zřejmě nechytli uplně ideální, což je ještě mírně řečeno. Velký dík patří Jardovi za podporu od stanů, když ho neposlušné lýtko s námi nepustilo.

Za HO Excentric Trutnov – Jarda Tvrďák Tvrdý a Tomáš Nosek

Sám za sebe – Jirka Pitel Šritr