Velryba

Sám nevím proč, ale tuhle věž mám prostě rád. Velryba stojí ve svahu kousek pod Radnicí a Starostovou nedaleko hlavního turistického okruhu v Adršpachu. Svým tvarem opravdu připodobňuje kytovce a je relativně těžce přístupná. Jejími stěnami vede pouze několik cest, každá z nich v trochu jiném rytmu. A navíc: 30m vydatného lezení, žádné ulejvací lehké pasáže, a jsi nahoře. Ne jako v Sasku, kde člověk vyleze krásnou linii v šedesátimetrové stěně kamsi na terasu, tam 15 minut bloudí lesem a hledá, co je vlastně vrchol, když ho najde, tak 10 minut vytáčí klíšťata, která mezitím pochytal a v dolezovém dvojkovém komíně si ještě odře kolena. Kdepak.

Původní vrcholová kniha z roku 1962 není zdaleka plná. V jejích stránkách je ovšem vepsaný kus historie.

Na písku, zejména u tradičních cest, často nejde o klasifikaci, jako spíše o konkrétní cestu. Cítím velký rozdíl mezi "Vylezl jsem nějaké VIIIa" a "Vylezl jsem Torturu na Karlíka nebo Krvavou na Kata". Některé cesty nejen v Adršpachu jsou "pojmy" a kupříkladu když řekneš, žes dal Berušky, Postřižiny nebo Rangers, cokoli od Cikána na Mošnu či jednu z údolních spár na Pegase anebo na Radnici, znalci hned ví, že se ve spáře umíš hýbat a navíc jsi odvážný jak Ivan, co šel vidlema zapíchnout tank Wehrmachtu.

A pokud nejdeš lézt "pojem", tedy cestu, jejíž jméno jasně specifikuje vše, co tě tam potká, pak bývá základní pomůckou: kdo a kdy cestu dělal. Stejně jako Jack Kerouac, Ernest Hemingway a Wiliam Shakespeare má svůj jedinečný rukopis i Cikán, Špek, Kokša, Karel Šimek či Rudolf Eisenreich (němčináři ocení slovní hříčku "Die Wege von Eisenreich sind nicht wirklich eisenreich.")

Ve stěnách Velryby lze rozpoznat typický rukopis hned několika lidí. Vezmu to chronologicky.

2.8.1962 Stará cesta, VIIc (VIIIa)

Herbert Richter a Wolfgang Preuss, H. Burger

Rozporem o Starostovu dceru k 1. kruhu, který je osazen ve stěně Starostovy dcery. Z rozporu přepadem (stavěním) a stěnou ke 2.kruhu. (Stavěním) stěnou doprava k trhlině, tou a spárou na předvrchol. Stěnou na vrchol.

Herbert Richter byl třída. A když přijel na počátku šedesátých let do Adršpachu, mohl si vybírat ty nejlepší volné směry, mnohdy na nevylezené vrcholy. Herbert byl nekorunovaný král Ádru, co cesta, to jasná a dobře promyšlená linie, a Velryba — to byla trefa do černého. Bezchybné dílo přírody a jeden z nejlepších kusů, které tu po sobě zanechal.

Úvodní rozporový komín, přepad do jemného rajbasu, kde se člověk pomalu bojí rychle nadechnout a dokonalá lehce převislá ruční spára, ze které vypadne snad jen člověk, který neumí lézt spáry. Dva kruhy. Dvě smyčky. Dvě stavění, která se dnes lezou většinou čistě. Tohle všechno dohromady skvěle ladí a Stará cesta se řadí mezi nejkrásnější ádrovská osm áčka.

30.6.1968 Verneovka, VIIb (VIIIa)!

Petr Mocek a Jaroslav Houser

Ze soutěsky na náhorní (JZ) straně komínem mezi Velrybou a Prezidentovým poradcem, výše vpravo rozporem k 1.kruhu. Stěnou doprava ke 2.kruhu. (Stavěním ze sedačky) a spárou na předvrchol. Starou cestou na vrchol.

Tak tohle je typická vražda z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

V rádiu řádili Golden Kids a Karel Gott a v Ádru (mimo jiné) Mocan s Piskořem (Jaroslav Houser). A navíc, jiná doba, jiný úhel pohledu na věc. Tehdá se říkalo: "Vylezeme tu cestu — bezvadné!. Nevylezeme a spadneme — taky fajn." Netřeba zdůrazňovat, že ve Verneovce jde o holej.

Vykřičník má za velmi široký nejištěný rozporový komín, tvořený Velrybou a Prezidentovým poradcem, který se vysoko nad zemí ještě rozšíří, takže si tam nebohý prvolezec chtě–nechtě musí lehnou „ruce-nohy“ a udejchat poslední 3 metry k prvnímu cinkátku, v opačném případě hrozí propadnutí a placák z 15 metrů. Sice do kyprého písku, já vím, ale stejně…

Kdo přežije žertovnou pasáž k prvnímu, přežije snad už opravdu všechno.

13.7.1982 Proroctví sv. Eliáše, VIIc

Roman Brt, K. Živný, P. Mocek, J. Rymeš

U jižní hrany vydatným stavěním a stěnou (1.kruh) na plošinku ke 2.kruhu. Zářezem ke 3.kruhu. Stěnou a sokolíkem ke spáře cesty Verneovka a tou na vrchol.

Proroctví sv. Eliáše nastupuje ukázkovým rajbákem, který ovšem začíná až 4-5 metrů vysoko nad totálním hlaďasem, takže je potřeba ze země vydatně postavit (vydatně znamená, že se ve více lidech vytvoří živá pyramida, demokraticky zvolený prvolezec stojí nahoře). Pokud to ovšem někdo přeleze čistě, nechám si přes celá záda vytetovat jeho portrét s nápisem "Je to bůh" a platím hospodu. I se striptérkama.

Sejdou se u nástupu Adam Ondra, Lynn Hill, Chris Sharma a Daniel Woods. Kouknou se na sebe a řeknou: "Tyjo, asi to taky postavíme, co?"

Až pod Proroctvím budete stát, rovněž budete na nástup nevěřícně zírat jako Pohlreich na devítikilové kuře.

Dobře si vzpomínám, že vydatné nebylo pouze stavění, nýbrž celá první půlka cesty. Nad druhým a třetím kruhem se dokonce našlo i pár sedmcéčkových kroků, ve kterých se dá zklidnit tempo a připravit se na ty osmičkové, haha.

9.7.1984 Doplněk, VIIa (VIIIa)

Hasso Gantze a Michael Schindler a Manfred Kühn

Na náhorní straně mezi pilíři a Prezidentovým poradcem komínem ke kruhu. Vpravo rozporem k 1.K cesty Verneovka a jí na vrchol.

Hasso Gantze je Sasík, který se svými 202cm zanechal nejen v Ádru spoustu širokých bezedných komínů, vydatných stavění a dechberoucích přepadů. Pokud je jedním z autorů Hasso Gantze, je jistá míra dobrodružství zaručena.

Chápu borce ve značkových hadrech, kteří cestují kamsi do houroucích pekel, tam pak skáčou v převise po krysách, aby vylezli cestu, která ještě nemá opakování. My jsme před pár lety také měli první opakování této téměř 30 let staré cesty. A to vše prosím 5 minut pěšky od hospody. Probíhalo to zhruba takto:

Příjemným kónickým komínem (záda-nohy) plynule stoupám asi 16m ke kruhu. Od něj v rozporu traverz do rozšíření, dlouhý nátah do velmi osolené oblé lajsny vpravo za hranou, v tu samou chvíli je vhodné fixnout tělo a kejvnout nohama do stěny protější věže. Takže jen co vyvlaju nohama a zůstanu tam viset jako prádlo, mám dost času na to, abych si uvědomil, že někde nastala chyba. Che. Ať se snažím jak se snažím, pár centimetrů, abych se rozepřel o Velrybu, stále zbývá, přeci jen Hasso měl 202, kdežto Alešák pouze 177cm... Pendl zpět do komína dopadl dobře, tak nevidím důvod, proč to nezkusit znovu. Napodruhé jsem natažený jak jen to jde, špičkou nohy naslepo tápu za sebou, až se konečně dotknu Velryby a pohodlně se rozepřu do komína. Dobrá zpráva: cvakám druhý kruh (1.K cesty Verneovka). Špatná zpráva: moc důvěry ve mně nebudí. Stařičký tenoučký prstýnek je úplně přirezlý (trčí od skály, je zatuhlý jak kyčle devadisátileté stařeny — no prostě se s ním nedá ani pohnout), ale pořád je na tom lépe než dřík, kolem kterého pro jistotu vážu plochou smyčku poté, co z něj uloupnu několik rezavých špon. Krásné exponáty ze šedesátého osmého.

Odtud prý stěnou doprava k dalšímu kroužku. To asi bude stěnou přímo tamhle na ten balkónek a pak traverz doprava. Balkónek je hůře dostupný, než se zdálo, ksakru ty ztvrdlé mechy se pěkně drolí pod nohama, asi jsem nemusel hned dělat ten beznávratový krok. Bezradně po skále rozmazávám zelenou kaši, ale velká tlama by to nebyla, kroužek mám kousek pod nohama, pokud se ovšem neurve dřík. Nebyla. Neurval se.

Nu tedy dobře, stěnou doprava asi opravdu znamená doprava cca VII béčkovým dost špinavým rajbasem. Zvláštní, jak se to za tři desetiletí bez kultivace zasviní. Nechme promluvit rejžák, na jistícího Honzu během dalších 20 minut posílám odhadem půl kolečka hlíny a bordelu. Pár kroků na tření a 3.K. Od něj netřeba nijak dramaticky stavět, stačí se ho chytnout a šáhnout doprava do rozšiřující se spáry, tu a tam vegetace, případně to poladit čistě za VIIIa. Ze spáry se nedá vypadnout a tak tradá na vrchol.

Neříkam, že je to na titul Výstup roku ČHS nebo Piolet d'Or, ale sranda to byla dobrá.

24.5.2011 33m nad hladinou, IXa

Petr John, P. Novotný, P. Mazúchová

Starou cestou bez stavění na začátek spáry, vlevo stěnou za hranu k sokolíku, kterým ke kruhu. Vlevo do spáry cesty Verneovka a tou na vrchol.

Říkám si, kolik lidí už shora slaňovalo a ti všichni měli tenhle dlouhý jemný sokolík s několika povinnými delšími přešahy na očích. Elegantní spojení první půlky Staré cesty s poslední třetinou Verneovky. A až po téměř 50 letech, co se na Velrybu leze, do tohoto směru někdo naběhnul.

Nebyl to nikdo jiný než polický démon Jony s Petrem Novotným a Pavlínou. A to ještě jenom proto, že Jony potřeboval pro Pavlínu nějaký dárek k narozeninám a tak dostala tenhle prváč na Velrybu. Dobrý, co? Komu se to poštěstí…

Vylezl tehdá komín Richterovy cesty, pak to našlapal pod začátek spáry a překulil se doleva přes hranu. Na začátku sokolíka namontoval nějakou tkaničku a pak se prostě rozešel, občas něco utrousil. Na konci sokolíka začalo útrpné navrtávání, jestli se nepletu, tak Jonyho vůbec první, však také bojoval s navrtávákem jak Zikmund Lucemburský s Turkama. A od kruhu balet jak v Národním uprostřed sezóny.

Odposlouchaná hláška v hospodě U Tošováka (dva místní borci právě dodělali prvovýstup za IXa-b):

"Za kolik to dáme?"
"Za VIIIc, jinak to nikdo nepoleze."
33m na hladinou však není zatížena předsudky. A je za devět.

2011 Údolní cesta — projekt

Před 3 lety se do toho pustil "starej" Mráza s Kubínem Krecbachem. Tenhle odvážný projekt sleduje mělký zářez při pravé údolní hraně, pár metrů nad zemí se stydí jeden kroužek. Čím výše nad zemí, tím je zářez mělčí a krátce pod trhlinou Staré cesty to je jako u holičky: "Pěkně do ztracena, prosím".

Nemusím mít po pravici Nostradama a po levici Sibylu, abych uhádnul, že tohle je s největší pravděpodobností poslední možný směr na věž (pokud teda do Ádru nedovalí Bob Beamon) a rozhodně nejtěžší. Je to jako kniha, která má napsanou pouze první kapitolu, krátký úvod, ale zápletka se už blíží. Jakým tempem se bude tento příběh ubírat? A jakým rukopisem bude psán? To ukáže čas.