Pražský trad

Kalendář ukazuje, že do zahájení adršpašské sezóny zbývají jen dva měsíce, což je čas, který můžete věnovat i obnově morálu po zimě – a toto je krátký přehled, kde se v puklinách mohou rozlézt borci z Prahy (i když jsou všechny popisované oblasti v dosahu pražské MHD, třeba autorovo nadšení naláká i přespolní).

Na první dobrou, pokud se v hlavním městě zavede řeč na POVL, znalci naskočí Řež, jenže co se týče spár, každý řekne, že je tam jen Hokejka a tu už má vylezenu a další cesta, která má v popisu slovo spára není čistá puklina, protože Matesův rys je samý chyt kolem. Nelamte nad Řeží hůl, zajeďte si courákem se spárovými rukavičkami na sever ještě jednou, ve druhém patře V. masivu, které se nedostalo do dnes už téměř půlstoletého průvodce, je schovaná Vyhřežlá, kde to taky bez žabky nepůjde.

Oblastí, která byla, nicméně už dávno není, určena pro trad (Pletánkův průvodce se hemží slovy hex a vklíněnec), je Svatý Jan pod Skalou. Přestože se zde odehrála „revoluce“ a došlo k proměně na „sportovní“ oblast, jedna zajímavá linka zájmu vrtacích dobroserů přeci jen unikla. Cesta Spárka na Malé Dušičkové je sice pravda spíše plotnové lezení, ale větší než malé množství malých a ještě menších vklíněnců pro zajištění vám zařídí nezapomenutelné vzpomínky (aspoň mně zařídil, zvlášť když to byla moje vůbec první cesta začínající číslovkou 7).

Tím jsme odbyli sever a západ a můžeme se podívat na oblasti, které už by neměly zůstat stranou zájmu žádného notorického crackoholika. Půjde veskrze o žulové oblasti. Začnu prosečnickými lomy. Zde je množné číslo na místě, neboť Prosečnice to není jen Doubí s Karešovými sekačkami. Právě jím nicméně začnu (pozor – aktuálně je zde lezení oficiálně zakázané!). Nemohu neotevřít seznam dvěma zdejšími nejstaršími cestami, jimiž jsou sokolíkový Útěk k měsíci, který unese jeden žlutý Koubův friend k dojištění, a komplet vynýtovaná Spára pálená, která stále čeká na první výstup jen po vlastním. Abych doplnil trojici zdejších spárových sportovek, zmíním ještě Extrapannenskou (dovolím si přidat historii jejího vzniku: kdysi byla v lomu vyhlášena brigáda a šli s námi i dva slacklinisti. Celých dvacet minut, co jsme stoupali do Doubí básnili o tom, jak by jednou chtěli udělat prváč odspodu, nejlépe po svém a nějakou spárou. Odpoledne najednou zmizeli jak pára nad hrncem a brzy se ozvala zdálky vrtačka. Co že se to dělo? Spára Extrapannenské byla odpaněna nýty, které byly osazeny ... ze slanění).

Krom výše zmíněných je zde však skutečně pár dalších linek, kvůli kterým stojí za to přibalit do batohu i matroš. Jen tak na rozpink jsou to asi všechny cesty v sektorech Rolling Stones a (zelený) Jižní vchod, z nichž bych vypíchl bouldrování ve stropové pěsťovce Eugenovy spáry a prstové sokolíky Mersí a Vzhůru do podsvětí - při sestupu můžete obohatit své zážitky i o návštěvu poměrně unikátní jeskyně, jejíž druhý vchod se projevil v názvu třetí z těchto cest. Top spárová linka Doubí je Fingršpricka, kdo umí švédsky pochopí, že nejde o žádný dvojsmysl ... Koleno, ani žabku nezaložíš! Hned sousední o pár let starší Vystrnaděnou taky nevynechte. Jen tak ze srandy jdou po vlastním vylézt i sousedící R.U.M. a Kluziště. Dalšími TOP puklinami - ty jsem kdysi načal, ale už nestihl dolézt jsou Sex, drogy & crack´n´roll a Bataclan. Sakumprdum tedy šest plusmínus sedmiček na jednom místě. Průvodce na Doubí.

Menším, ale z pohledu spároholika neméně zajímavým lomem je cca půl kilometru vzdálené Borovíčko. Mám-li vypíchnout zdejší TOPky, musím zmínit cesty Ohne sranda, Manikúra a Lokum, resp. na opačném konci pak důstojné zástupce prosečnického hnusáka reprezentovanými Levým křídlem a supersypákem Lukassoj.

Opět si dovolím přiložit krátkou historii jedné cesty: cca tři dny poté, co jsem vylezl Ohne srandu mi volal Lukáš (lokálpatriot za nímž jdou odhadem 2/3 prosečnických bouldrů a ano, právě jeho jméno autor zvěčnil v nejohavněším sypáku Borovíčka jako odpověď na nejhnusnější cestu pro změnu v bouldrovém Holymess lomu), že objevil linku s velkým L. Prostě superbombici. Po nějakém dohadování jsme se shodli na tom, že jde právě o tuto moji trhlinu a já se nemohl ubránit smíchu, že vykartáčovaný pruh uprostřed pěticentimetrových mechů považoval za nový objev. Nicméně ode dne jeho přelezu má Ohne sranda i solo výstup, v tomto případě ohodnocený fontáčovským 6C. Za mne, pokud se to leze bez lana, jde – lhostejno zda s matrací či bez – o highball s velkým vykřičníkem, protože padat do balvaniště, z něhož sem tam čouhá i nějaký ten roxor, není Žádná sranda. Průvodce na Borovíčko.

Na závěr formule 1 mezi pražskými POVL a spárovými oblastmi - Sázavská žula. Vše začalo tak, že mi kluci z Jílového volali, že objevili Josemity. Protože se dobré zboží chválí samo (a topo na webu Skalní oblasti řekne víc než celý článek), omezím se jen na pár nejdůležitějších a pár méně důležitých informací: nečekají vás tu kilometrové stěny, nejvyšší cesty dosahují patnácti metrů a taky vám tu nehrozí medvědi (setkáte se tu „jen“ s nutriemi – jenže i ty jdou po žrádle a jsou agresivní, fakt BESTIE, bacha!). Na rozdíl od požárských lomů, jsou zdejší útesy přírodní granit s velmi příjemnou strukturou, ve stěnách jsou lišty, sem tam i oku lahodící krystalické pecky. Po Pikovické jehle je zda taky druhá sázavská věž (resp. třetí „pražská“, když se vezme i Svatojánská kobylka) a pod Kýly dosahuje Sázava místy takové hloubky, že se dá v létě vykoupat (cca 1 metr). Nejhezčí lehčí spáry abecedně jsou Liberecká spára, Negativ, či Všem náplavám, za ty těžší pak rozhodně bude povinnost vložit žabku do převisu Nerezu, či „jen dva prstíčky“ do spárek Cesty vikingů na Kýly. Na rozdíl od jiných výše popisovaných oblastí, zde musím doporučit také nespárové linie: Maďara na dráze rovněž na Kýly, V-éčka na Masiv 272, Cestu pro Kačku a Trad is not a crime na Jílovskou věž a dokonce i jediné dvě zdejší pravověrné sportovky Nutriční hodnotu, či HraNaNic. Jediné negativum Sázavské žuly je větší než malé množství chat a chatařů, proto doporučuji návštěvu oblasti co nejdřív a ještě lépe v pracovní den (relativně nejméně problematické jsou z tohoto hlediska Kýly a 272-ka; akt.: na horosvazu se objevil zákaz lezení na Jílovskou věž).

Stejně jako každý pořádný seriál po odhalení vraha dořeší ještě vedlejší linie příběhu, i já dodám ještě něco na závěr. Poslední puklina, již si pražský crackoholik nesmí nechat uniknout, je Skobík ve Zbořeném Kostelci. No vidíte, Zbořeňák - když jsme zde kdysi dělali cesty, myslel jsem, že stejně rychle, jako jsme stěny čistili, zase zarostou a ukázalo se, že opak je pravdou. Neexistuje totiž jiná oblast, kde to má lezec k autu blíž, která je natolik bejbyfrendly (s kočárem se jezdí až na samotné nástupy) a podcenil jsem také poptávku po lehkých cestách, kterých je tu (jak mezi sportovkami, tak trad) několik desítek (průvodce opět na horosvazu).

A to je vše, přátelé. Hore zdar, Adršpachu, Prosečnici a Sázavě zvlášť!

P.S.: Pokud někdo má v plánu vyrazit do Prosečnice i bouldrovat, vězte, že zde se na čísla nehraje. Nejeden borec už odejel ze zdejších hájů jak zpráskaný pes. Vypovídajícím může být třeba to, že výše zmíněný Lukáš po promptním přelezu Dlaňáku jen odtušil: „Prosečnické 6B“.

Fotogalerie