Léto v Tatrách: Direttissima na Malý Kežmarský štít

V polovině července jsme s Táňou vylezly Direttissimu v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Před neuvěřitelnými šedesáti lety, v září 1963 si směr vyhlédli a přelezli Ján Ďuraňa, Karel Kokša Hauschke, Pavel Pavouk Pochylý a Jiří Pytlík Unger. Matadorem v tomto týmu byl osmadvacetiletý Ján Ďuraňa. Pavoukovi bylo tehdy 18 a Pytlíkovi 19 let... V roce 1967 spolu tihle dva Direttissimu narovnali a vznikla Superdirettissima.

Jano Ďuraňa na cestu vzpomíná takto:
Sezónu 1963 jsme ukončili jedným senzačným výstupom v severnej stene Malého Kežmarského štítu. Poradil nám to Karel Bocek, vraj se tam dá spraviť eště jeden perfektný prvovýstup. Tak sme to naplánovali a šli sme do toho, keď sme boli dobre rozlezení. Společne so mnou a Pavúokom sa dali nahovoriť eště Kokša a Zrůst. Pavúk liezol s Pytlíkom (Zrůst) a ja s Kokšom. Pavúkovi sa podarilo do tmy vyliezť až na Nemecký rebrík. Ležali na tráve a rehotali sa, lebo my sme ostali visieť v smyčkách pred traverzom doľava a ostali sme tam až do rána. Ráno sme doliezli za nimi. Oni eště chrápali, tak sme ich zobudili a pokračovalo sa vo výstupe až na vrchol Malého Kežmaráku. (Rozhovor s V. Linkem a J. Bankem v časopisu Horolezec 2013)

Autorství významných tatranských a pískařských legend je přidaným lákadlem cesty. Na poslední chvíli před plánovaným odjezdem do Tater si ukládám printscreen topa z tatry.nfo do telefonu. Vzhledem k předpovědi zahrnující déšť i bouřky plánujeme spíš kratší cesty na Žeruchy nebo Jastrabku. Ale hned na druhý den předpověď o něco vylepšují, na bouřky to nevypadá. Hledám více informací v knize výstupů na Brnčále, půjčuju si z ní tištěné topo, které je  tu víckrát. Předpověď jakž takž ujde, pochybnosti se rozhodneme zaspat. Ráno je jasno, vstáváme před šestou. Při přebalování batohů u chaty nám přeje hodně zdaru Gusta Havel a vybavuje nás na cestu historkou, jak i on strávil studenou noc na posledním štandu před traverzem a výlezem do poslední  komínové délky, snad identicky jako prvolezci. Povzbuzeny se vydáváme pod skálu a věříme, že náš výstup bude mít přece jen jiný scénář.

Po sedmé jsme pod nástupovým prahem, cestou do žlabu si lehce orosíme nohy ve vodopádku, a v osm opouštíme první štand. První čtyři délky vedou trochu nejasně pravou polovinou stěny, na dohled od Weberovky. Více než topo nám v orientaci pomáhá popis štandů z tatry.nfo, který nás bezpečně přivádí až pod „bílou plotničku“. Tady víceméně začíná specifická část Diretky, i když i dosavadní „čtyřkové“ lezení bylo dobrou vstupenkou do stěny. 

Po dalších čtyřech (v našem podání, lze zkrátit i na tři) „pětkových“ délkách, jsme v půlce stěny, pod prvním klíčovým místem označeným v topu A2. Je něco před jednou hodinou. Do večera je daleko, ale je víc než jasné, že lezeme nad průměrným časem cesty. Pomalu… ale jistě. Pomalu ale jistě se zvyšuje obtížnost. Pomalu ale jistě přibývá při pohledu dolů expozice. Celou druhou půlku cesty pod námi střídavě mizí a znovu se objevuje dolina Zeleného plesa v husté cloně mraků.

Navíc když dolézám na tento štand, prší. Nade mnou je jasný zářez, celou dobu, co leze Táňa za mnou, trávím přemýšlením, zda se do něj vydat zleva nebo zprava (topo dává na výběr). Střídavě koukám vlevo, vpravo a do topa. Pohled doleva na dvě skoby k zajištění A2 (6) úseku a výše na silovější hranku s nejistotou, jak půjde zajistit, zavržení této možnosti, s nadějí pohled doprava na vlhnoucí plotnu s delším nátahem na úvod, zavržení této možnosti, s nadějí pohled doleva. Pohled doprava… Naštěstí přítomnost Táni ukončuje moje bídné dilema. Nabízí, že mi něco z batohu přibere. Pochybnosti si nechávám pro sebe a čerpám z její solidarity. Vydávám se oklikou doprava, což mi přijde techničtější, a tedy to lépe odpovídá mému lezeckému stylu, a opravdu dolézám s úspěchem, ale také velkým třením lana, až pod klíčovou délku. 

Zde Táňa dál s rozhodností uplatňuje své postavení druholezkyně a navrhuje další přeorganizaci batohů. Přicházím i o boty a pití a váhu batohu téměř necítím. Kolem třetí hodiny vyrážím do klíčové komínové délky. Doslova vyboulderuju úvodní úsek zajištěný třemi nýty. Pod prvním nýtem se několikrát vracím na štand, nechce se mi zrovna tady, v přejištěné pasáži, tak netypické pro tuhle cestu, opustit myšlenku čistého průstupu a Táňu tím trochu stresuju. Čistě překonávám i klíčový překrok z komína doprava do sokola a přes převis. V další délce následuje nádherné koutové lezení. Posléze konečně chápeme i záhadné spojení „traverz ležmo“. Na prvním lezu dle pokynu, Táňa s plným batohem na druhém si dovoluje vzdušnější krokosled a leh vynechává.

Na žebříku jsme v půl sedmé, po deseti a půl hodinách lezení (udávaný průměr je pět hodin, kluci, kteří šli do cesty s mnohem větší převahou den po nás, ji vylezli za ještě míň, a tak mohli pokračovat až na vrchol Malého Kežmaráku). Není to úctyhodná vizitka, ale i tak se dostavuje úleva, obě si zaslouženě užíváme radost i hrdost. Velebíme horu. Velebíme počasí. Nejisté, ale bez většího deště a vlastně s ideálním třením, bez zimy.

Vzhledem k času a k tomu, jak dlouho nám lezení trvalo, končíme pro dnešek na Německém žebříku. Máme i tak radost z klasické cesty. Asi polovina štandů je dojištěná kramlemi, ale zejména v první části se leze téměř výhradně po vlastním, v horních klíčových délkách přibývaly skoby, ale nadále se víc než hodila sada friendů a mikrofriendů.

„Je to cesta, ktorá má svôj šarm a mňa silně oslovila. Tá línia má ducha.“ Takto hodnotí Direttissimu Rudolf Rudo Hajdučík, který ji v červnu 1981 jako první společně s Alexandrem Šaňo Buzinkayem přelezl volně a od té doby se do ní každých deset let vrací.

Pavlína