Grampians 2011

Tam, kde je klokanů jako psů,
eukalyptů jako máku.
Kakadu řvou jak paviáni.
Na jaře tam je zima jak tady na podzim.
Občas prší jako by se nechumelilo.
S volantem napravo se jezdí nalevo.
Víno je jako samet.
A lezení? Jako víno.

"Hele, tak jeďte do Grampians, tam jsou super sportovky", radí David, který rád leze sportovky (a který nikdy nebyl v Grampians). Alešák celý rok padal do smyček, aby se nebál. Naky celý rok nenosila podpatky, aby se jí dobře lezly rajbáky. A tak zabalili bágly a jeli se na celé září na ty jejich skály podívat. Alešák klasiku rád, tak k 15 preskám přibaluje i sadu vklíněnců a friendů. Cesta utekla jako voda, dva dny v letadle a jsou tam. Na posledním úseku ze Sydney do Melbourne je trochu zima. "Jéé, teď je mi docela teplo", řekl Alešák poté, co na něj Naky z horké lásky zvrhne horký čaj.

Po Alešákovi je žádáno, aby po dvou probdělých nocích usedl do auta, řadil levou rukou a proháněl se nočním čtyřmilionovým Melbourne v protisměru, ve městě se vyhýbal chodcům a mimo město vačnatcům.

Spaní

Buďto po kempech anebo kdekoli jinde. První možnost má výhodů velkých zásobníků s pitnou minerálkou, Alešák ani Naky australsky moc neumí, ale podle obrázku je zakázáno čepovat si ji do skleniček. Tak ji stáčí do PET lahví. Zajímavé je, že některé minerály se shlukují do okem viditelných forem a navíc se hýbou. Fyzice moc nerozumí, ale asi to souvisí s Brownovým pohybem částic. Drží se citátu: "Avo code vonic." Nevýhodou kempů jsou četné školní zájezdy, kdy po večer dorostenci puberťácky hlučí a dorostenky roztomile piští.

Večer někdo docela slušně válí na kytaru, Alešák ani Naky hudbě moc nerozumí a tak následují libé zvuky přes půl kempu až k partě borců s rádiem. A hned vedle jsou kluci z Tasmánie, se kterými tráví u ohně několik večerů. Našinci vypráví o tom českém pískovišti a Tasmánci o terénech a nepočetné lezecké komunitě ve van Diemensově zemi. Skoro by se zdálo, že tam leze jeden senior v sedáku sešitém z automobilových bezpečnostních pásů a oni dva.

Počasí

"Jéé, teď je mi docela teplo", řekla Naky. S termoskou čaje v ruce a zabalená do péřovky… Takové počasí Alešák ani Naky upřímně nečekali, jsou spálení. Asi srkají moc horký čaj a klepou se jim ruce. Je kosa. A větrno. Až na výjimky, kdy je velmi větrno. V Česku se lámou teplotní rekordy a v Austrálii stromy poryvem větru. Místo krásného podzimu je tady spíše takové jaro a vůbec všechno je tu jak vzhůru nohama.

Nákupy

Nakupovat se jezdí do Horshamu. Mají tu hned několik sámošek se spoustou dobrot: výborné víno, arašídové máslo, uzrálý čedar, klokaní steaky, plátky lososa. "To je stějně zvláštní zvíře - ten losos. Je to taková velká kráva a chutná to jako ryba." Pak také mají mořské plody a velmi levné ryby, Alešák (nezatížen znalostí domorodého jazyka) to odhaduje na mečouna, na cedulkách se to jmenuje "sale fish". Zřejmě místní specialitou jsou malá sušená tělíčka drobných ptáčků - mimořádně si oblíbili nasládlé sušené datle či drobné chlupaté šťavnaté kiwi. Něco je nekřesťansky drahé (ehm, banány 180Kč za kilečko, asi je dováží z nějaké islámské či hinduistické země), jiné komodity cenově srovnatelné jako u nás, či nepatrně levnější.

Příroda

Národní park Grampians se nachází 235km západně od Melbourne, kousek na sever je město Horsham a na jihu Hamilton. Krajina je malebná, jsou to hory s mnoha jezery, potoky a vodopády. Aleje vzrostlých stromů, vypadajících jako obří brokolice, lesíky a rozlehlé louky. Pasoucí se stáda ovcí, koní, spokojené krávy. Prostě romantika. Vzduchem se prohání pestrobarevní papoušci, bílí kakadu a kdovíjaké další ptactvo, nad skalami krouží supi, ale toto není zoologicko-ornitologický poznávací zájezd, nýbrž lezecký, a tak vzhůru do skal!

Lezení

Velké dobrodružství začíná již provozováním automobilového sportu. Silničky jsou šotolinové, či rovnou písek, tu a tam šutr, občas brod. Přes den lze srazit emu, v noci klokana. A pokračuje i přístupem ke skále - zpravidla od půl hodiny déle po nevýrazné pěšince do prudkého kopce chroštím a píchákama. Taky je fajn nešlápnout na jedovatého hada, tlustého jako paže.

Leze se po ultratvrdém pískovci, cesty jsou buď jednodélkové anebo vícedélkové a prváče jsou dělané stejně jako u nás - pěkně odspodu.

Prima sezóna je na jaře a na podzim. V létě je moc vedro, v zimě moc zima ("Bramborák je moc bramborový a kyselo moc kyselý!"). A aby toho nebylo dost, je tu v létě zima a v zimě léto - kdo se v tom má vyznat.

Jištění

K jistění se smí zakládat kovová hejblátka, vesele i ty nejmenší mikrovklíněnce a ještě veseleji a radostněji se do nich padá, protože borháky tu fakt moc nejsou. A pokud náhodou ano, pak místo spásného kovového oka trčí ze skály většinou jen takové šroubky s hlavičkou. Plakety nejsou k sehnání, takže se přes šroubek navlékne lanko vklíněnce a než člověk poladí oblez, lanko se mezitím hezky uvolní a děj se vůle Boží, jestli to do šroubku opere. Jištění pouze uzlíky na smyčkách znamená dobrovolný vstup do vyššího levelu (možná i diretto do nebe). Kdo zakládá a jistí jako nedbalý Maďar Arpád Lőmpel, moc si nezaleze a ještě si ublíží.

Takže je tu pár pěkných sportovek, ale převažují úžasné morálovky, ve kterých se lano odrbe osm metrů od konce. Pokud chcete oblast vysloveně sportovního charakteru, nejezděte sem, ale nechte si poradit Davidem.

Klasifikace

Je australská. Jedná se o otevřenou stupnici, začínající číslem 1 a v současnosti končící někde kolem 32. Její jednoduchost může uvést v úžas nejednoho cizince, zejména pak takové Brity, kteří si občas zavaří mozek dešifrováním obtížnosti cesty z kombinace písmen, číslic a pokročilých matematických formulí. Jen pro představu:

18 = 6a
20 = 6b
23 = 6c+
25 = 7a+
27 = 7c
29 = 8a
32 = 8b+

HB

Alešáka fascinuje Malcolm Matesson neboli HB, je to takový místní Petr Slanina. Legendární silák australského lezení, velký lezec, velký styl. Zanechal po sobě řadu těžkých dechberoucích prváčů s maximálním možným využitím vlastního jištění. HB vyhledával stropy, tím lepší, čím delší. Tak kupříkladu cesta Welcome to Barbados (29) za krásných francouzských 8a vede 50m dlouhým stropem jeskyně Red cave. Po vlastním, bez jediného borháku a pěkně RP. Doposud nemá opakování, ale to bude asi dlouhým přístupem.

Průvodce

Sublime climbs od Kevina Lindorffa a kumpánů anebo Grampians selected climbs od Simona Mentze a Glenna Tempishe. První je barevnější, má hezčí fotky, obsahuje i pár novějších cest a zahrnuje celou Victorii (vybrané cesty nejen z Grampians, nýbrž také v Mt. Arapiles a Mt. Buffalo). Druhý je vtipnější a zaměřený (velmi podrobně) pouze na Grampians. Obě knihy (a spoustu dalšího harampádí) se dají sehnat v lezeckém krámku v Halls Gap či v Natimuku.

Sektory

Amnesty Wall a Sandinista cliffs hned vedle určitě stojí za návštěvu. Pár nových sportovek a pár "starých" tradičních linií, ve kterých si můžete vybojovat svoji cestu ke slávě.

Bundaleer - stěnovky, kouty, převisy. Tohle místo si zamilujete. Koutek se sokolíkem Blimp 20/21. Pathos 21 vedoucí trhlinkami a hranou pilíře. Převislá Manic Depresive 25. Až uvidíte Touchstone Pictures 28, či dírky v převisu Angular Perspective 28 od fenomenálního HB, jistě se Vám zrychlí tep.

Cut Lunch Wall - mírně převislá sytě oranžová stěna s několika jedlými a několika vypečenými sportovkami mezi 22-25.

Eureka Wall - nádherná oranžovo-hnědá stěna se šedivým pruhem uprostřed. Je tu 6 cest, pro dvě z nich stojí za to žít. Archimedes Principle sleduje systém šikmých trhlin v jinak hladké stěně, dvacetšestka a pěkně po vlastním, fotka z této cesty nadchla Alešáka a zrodil se nápad jet do Grampians. Pythagoras Therorem, rovněž 26, pravoúhlý kout zprvu s několika dobrými chyty, později s několika špatnými chyty a nakonec už jenom ten kout. Na 40m 3 šroubky. No a kousek vedle na Eureka Towers - Return to Gariwerd, pěkná 22.

Gallery - první sportovní sektor v oblasti. Odposlouchaná hláška: "V Gallery jsem strávil 2 dny a ani jednou jsem nedokázal odlepit zadek ze země." Cesty vedou buď velkým převisem anebo stropem. Jedna rozlezová 23, dále samé pecky. Nicotine 32 vypadá docela přísně.

Red Rocks - několik skal z úžasně červeného pískovce. Pohádkové hrany jak v Sasku.

Summerday Valley - pár minut pěšky od auta, tradiční či smíšené stěnové cesty ve všech obtížnostech a bekající účastníci komerčních kurzů, kteří v keckách kloužou po skále.

Taipan Wall - kolbiště velkých lezců. Alešák si se 177cm troufnul. Naky si Taipan Wall zamilovala. 40-120m dlouhé cesty, top sektor oblasti. Co cesta, to pojem. Mirage 27 (vypečený osmičkový koutek a stěna po vlastním a zajímavé 201cm dynamo 30m nad zemí přes jediný hák v cestě), The 7th Pillar - Left Hand Variant 23 (žabka, sokolík a těžce morálový traverz, který končí až málem v Novém Jižním Walesu), málo lezená Dance of Life 24M1, Snake Flake 26 (převislá cesta po oblinách s bouldrem po umaštěných oblinách), The Invisible Fist 26 (opět obliny), World party 27 (a opět obliny s odvážným převislým žlabem ve 3. délce), Mr. Joshua 26 (převislá nádhera bez jediného chytu s cruxem jako hrom). Na 40m se nabere 15m na převislosti. A až se Tě TRAVERZ zeptá, co jsi celou sezónu dělal(a), co odpovíš? Hned vedle je sektor Spurt Wall s několika krátkými, leč vydatnými cestami.

Van Diemens Land - převislý sektor, kde Vám dlouhé přešahy mezi velkými dírami utrhnou ruce. Ráj pro 22-25 lezce.

Watchtower - výhodou je pětiminutový přístup, takže to aspoň není daleko do auta, až si vylezete Jugular pulse 21 a Silvertop 22 a zjistíte, že ostatní cesty jsou buď těžké, anebo špinavé. Alešák v hlínou znečištěném žlábku věnoval tichou vzpomínku Adršpašské zelenině a spolknul několik neslušných slov.

Rest day

Staří aboriginies čmárali po zdech jak nizozemští van Daalové, takže ve dnech lezeckého klidu si můžete prohlédnout poklady jejich tvorby (skalní malby). Navíc staří aboriginies neradi chodili do kopce, takže k většině maleb se jde pěkně po rovince. Nejlepší je asi Billamina shelter, ostatní nic moc. Pěkné je i jezero Wartook a některé z mnoha vyhlídek:

"Táto!"
"Co?"
"Co říkáš na tu panorámatu?"
"Je to žrádlo."
"No a co až budem nahoře, to budou teprv panorámata!"

Běžte se podívat na boulder Wheel of life V16, tedy 8C+ (v jeskyni Hollow cave) spojit jednotlivé kroky dohromady dá asi zabrat, jako první (z dosavadních 4 přelezců) to zvládl Dai Koyamada z Japonska. Celý boulder vede stropem jeskyně a má nekonečných 65 kroků. Alešák s Naky to nelezli, zrovna měli rest day, ale Adam Ondra si s sebou může lezky klidně vzít:-) Turisticky naladění nadšenci nechť pokračují na vrchol Mt. Zero, zeshora je pěkný výhled dolů.

Z vršku Mt. Stapylton je také hezký výhled dolů, navíc je z pěšiny krásně vidět na Taipan Wall a také minete kámen, který vypadá jako pták. No není to zajímavé?

Sandbagging je velmi zábavná kratochvíle místní lezecké komunity. Spočívá v nalákání nic netušícího lezce do nějaké cesty, která je ošklivá či lámavá anebo špatně zajištěná. Zpravidla všecho dohromady. To je pak taškařice, když nebožák v krajně nehostinném terénu bojuje o holej. Je to něco ve smyslu: "Měl jsem 1. opakování, 5 chytů mi zůstalo v ruce, málem jsem se zabil a v klíčovém místě jsem to pustil do kalhot a o tyto zážitky se s Tebou chci podělit."

Za návštěvu stojí i Mt. Arapilies, tradiční lezecká oblast světového významu pouhých 50km daleko. Cesty jsou v duchu ádrovského hesla: "Dokážeme Vám, že to jde i bez kruhů."

Great Ocean Road

Na galerie jim nezbyl čas. Muzea je neoslovila. V divadle hráli až pozdě večer. Velkolepá náměstí a skvosty architektury oželeli. Ale Great Ocean Road si ujít nenechali. Jen hlupák by to zpět do Melbourne nevzal podél moře po jedné z nejkrásnějších pobřežních silnic na světě.

"Jéé, teď je mi docela teplo", řekla Naky poté, co po 40 minutách otevřela dveře totálně zapařené sprchy. V jižní Austrálii v ten moment došla teplá voda. A na nebi se vytvořil termický mrak.

Alešák